Udělal jsem to jednou a udělám to znova. Kecám. Udělal jsem to víckrát. Co? Byl jsem fotit ve vinicích a nehorázně si to užil. I s vínem. To se rozumí samo sebou.

Přes den fotit na vinicích a večer si fotky prohlížet u skleničky vína ze stejných viničních svahů, tomu se říká focení s příběhem. A víno příběhy psát umí. Kdysi jsem četl, že rulandské se jmenuje rulandské proto, že slovo „pinot“ se komunistům zdálo příliš aristokratické. I když kdo ví, třeba jde o zpotvořeninu jména Johanna Segera Rulanda ze Speyeru, který tuto původně burgundskou odrůdu rozšiřoval v Německu a po kterém se jí taky říkalo „Ruländer“. Aristokraty u nás zrušil zákon z roku 1918, tedy už za prezidenta Masaryka, rulandské zůstalo, byť znalci vědí, že jde o pinot a jednomu z kandidátů na prezidenta se dál beztrestně říká „hrabě“.

Tyhle fotky mi ani neukazuj,“ durdí se vinař David Mikulenka z Velkých Žernosek nad povedenými makrosnímky dvoukřídlého, mouchu připomínajícího škůdce, který si z hlavou zabořenou do bobule dopřává aristokracii ještě nezkvašenou. „Hele, ono to má fakt úplně jinou chuť, pojď to testnout“ volá na mě kamarád držíce v každé ruce hrozen jiné bílé odrůdy. Nějak na chvíli zapomenul na foťák, který se mu nevyužitě houpá na krku. Když jsem ochutnal jeho „vzorky“, došlo mi, jak výrazně jiné chutě bílé víno má, a že someliéři opravdu dokáží poznat nejen jednotlivé odrůdy i poté, co prošly šumivým procesem, ale i oblast, odkud víno pochází. Ale že umí určit i konkrétní ročník, vinici nebo dokonce svah? To mi přijde pořád přece jen trochu přitažené za vlasy. Nicméně, i tak bych se chtěl propít k jejich jazykové vytříbenosti.

S focením to je dost podobné. Taky jde o neustálé zlepšování, kterému nikdy není konec. Tak jako someliér musí neustále přechutnávat, tak fotograf, pokud se chce zlepšovat a neustrnout, musí neustále fotit, chodit na výstavy, sledovat kolegy i „konkurenci“. Vše už bylo vyfoceno a přesto se „všechno“ dá znova objevit a zachytit. I na vinici. Mimochodem znáte nejkratší fotografický vtip? Zní: „už to umím“.

Jednotlivé řádky vinných hlav tvoří linie vedoucí oko, slunce odrážející se v bobulích jsou detailním kontrapunktem ke krajinářským záběrům vinice. Bílé viniční domky tvoří v zeleni vinných listů barevný kontrast a přelétající hmyz potěší makro fotografa, ale méně už vinaře. In vino veritas. Ano, při večerním promítání se na snímcích ukáže, jak umíme zachytit pravdu. A s každou další sklenkou bývá naše pravda vytříbenější. A zdejší pravda není, jak praví klišé, černá nebo bílá. Je červená nebo mírně nažloutlá a chuťově podobná bobulím, jejichž šťávu dopoledne tak náruživě sály „mouchy“.

A na závěr jeden vinařský. „A všimněte si jemných kopřivových dozvuků vzadu na patře,“ dává vinař během degustace slovní doprovod ke konkrétním koštům. Na to okamžitě reaguje jeden z degustujících. „A nemáte něco, co chutná jako víno a ne jako kopřivy?“ 

Text a foto: Topi Pigula

Zažít atmosféru vinice, načerpat inspiraci a najít pravdu spolu s lektorem Topim Pigulou můžete na kurzech:

Foto víkend na Pálavě: na vinice Reisten s foťákem, 2. - 4.9.2016

Fotografický výlet Velké Žernoseky - nevinně o víně, 10.9.2016